Kapitola čtrnáctá - Minulost každého z nás

Nad ránem se vánice změnila jen ve slabé sněžení. Risch byl rád, že takový nečas mohl přečkat v teple mezi bytelnými stěnami. Sem tam sice profukovalo, ale pod dekou mu to bylo jedno.

Rafel několikrát zkontroloval obsah svých brašen. Podle všeho většina z nich obsahovala svitky a záznamy z jeho výzkumu, ať už byl jakýkoli. Rische to přimělo projít si znovu Araniny poznámky, aby si naplánoval co nejlépe trasu. Podle jejího pátrání by si mohli jen minimálně zajet a zároveň prozkoumat další stopu.

„Rafele, nevadilo by ti, kdybychom se cestou trochu zdrželi?“

„Proč?“

A tak mu to Risch ve stručnosti pověděl.

Alchymista se zamyslel. „Podej mi ty poznámky.“ Zatímco si je prohlížel, mumlal si něco pod vousy. „Byl jsem v učení u alchymisty, který se přímo podílel na pokusech, které si Erco vyžádal. Naučil mě toho mnoho, ale nic, co by ze mě učinilo hrozbu. Někteří alchymisté byli ke spolupráci přinuceni. Ale řada z nich do toho šla dobrovolně, když jim bylo umožněno bádat – Erco jim přislíbil veškeré prostředky a nesoudil je, když se pustili do studia zakázaných směrů.“

„To mi někoho připomíná…“

Rafel po něm šlehl zlobným pohledem. „Nenuť mě litovat svého rozhodnutí… Dohromady měl kolem sebe Erco dva tucty alchymistů a několik jejich učňů. Deset z nich mu bylo věrně oddaných. Ti jsou mimo tvůj dosah. Tři zemřeli ještě předtím, než se celý pokus zdařil. Co se stalo s učni, to nevím. Já sám jsem byl u svého mistra, když do jeho pokoje vtrhli vojáci. Mistr zjevně něco tušil, protože byl dobře připraven. Podařilo se nám uprchnout z Histel. Spolu s námi se to podařilo dalším třem mužům.“

Risch si od něj vzal zpět poznámky a rychle je prošel. „To znamená, že řada z vodítek, kterými jsem se měl řídit, je slepých.“

Rafel přikývl. „Na dvě poznámky, co tam máš, můžeš taky rovnou zapomenout. Gramel a Klaud zemřeli již před několika lety – mluví se o nich v souvislosti s oblastí Hic sunt lupinus,“ ukázal na jeden z papírů.

„Je jisté, že jsou opravdu po smrti?“

Alchymista přikývl. „Byl jsem oběma z nich na pohřbu, takže to vím jistě.“

„A co váš mistr?“

„Rozdělili jsme se v Umateai. Já pokračoval do místních lesů, zatímco on se vydal podél toku řeky Shi-an. Nevím, kam chtěl jít. Říkal jen něco o tom, že tím směrem má přátele.“

Risch si na okamžik dovolil zadoufat, že by bylo možné, aby Rafelův mistr kdysi navštívil Skalní hrad. Pak se donutil položit otázku, která buď jeho naděje potvrdí, nebo je nadobro vyvrátí. „A jak se tvůj mistr jmenoval?“

Rafel se usmál. „Jadwel.“

„To není možné…“ hlesl Risch. „Máš tady někde mapu?“

Stařík vytáhl jeden svitek z tlumoku a rozprostřel ho na stole. Risch se na ni zadíval. Jelikož šlo o mapu celého Vërmësu, nebyla příliš podrobná, ale stačilo to. Věděl, že Skalní hrad leží nedaleko pramene Shi-an. Našel jejich současnou polohu a odhadl vzdálenost.

„Je to daleko…,“ zašeptal si polohlasně. Vytáhl váček s Prachem a zkontroloval jeho množství. „To půjde.“

„Co půjde?“

„Uděláme si zajížďku. Dostanu nás sem,“ zabodl prst do mapy v místě, kde odhadoval polohu Skalního hradu. „Mám k tomu prostředky,“ dodal, když viděl Rafelův nevěřícný pohled. „Snad tam získám to, co hledám. Pak ale budeme muset po svých až k Samerskému hradu. Odtud nás pak dostanu na hranici pevnosti Folmar. Pak nás budou od tábora vzbouřenců dělit dva dny jízdy.“

„Ty hodláš jet v těch nejhorších mrazech přes les, kde není naděje na žádné ubytování?“

„Přesně to mám v úmyslu. I když, pokud se nemýlím, nebude to tak náročné cestování, jak by se mohlo zdát…“

„A co chceš dělat u pramene Shi-an?“

„Jak jsi sám uhodl, jsem Vyučený Jižního řádu. Není to tajný spolek, který se schází v nějakém vlhkém sklepení v každém městě. Je to jakási enkláva dávných časů, útočiště pro všechny, kdo ho potřebují. Pro nelidi, kouzelníky, míšence…“

„Nech mě hádat: Nachází se u pramene řeky.“

Risch přikývl. „Ano, nedaleko od něj.“

„A když jsi tam celé roky žil, proč sis potřebné informace nezjistil už předtím?“

„Protože jsem nevěděl to, co vím teď…“

Rafel tázavě pozvedl obočí. „A sice?“

„Že tvůj mistr byl i mým mistrem.“

 „Myslel jsem, že nás přeneseš trochu blíž,“ mručel podrážděně Rafel, když se prodíral sněhem mezi hustě rostoucími stromy. Kůň měl občas potíže a museli najít jinou cestu, než kterou se chtěli původně dát.

„Blíž jsem nás pomocí portálu nemohl přenést kvůli bariéře, která to tu chrání – brání vstupu těch, kdo sem nepatří.“

„A ty sem patříš?“

Risch se zatahal za rudý pramen vlasů. „Už sem budu navždy patřit.“

„A jak si můžeš být jistý, že jsem tě jen nevyužil, abych se sem dostal.“

Mladík pokrčil rameny. „I kdyby, ven už by ses stejně sám nedostal.“

Po několika hodinách konečně narazili na pořádnou cestu. Risch ani na okamžik nezaváhal a vydal se po ní dál na jih. „Za chvíli bychom měli dorazit k bariéře.“

A opravdu, když urazili zhruba další dvě míle, zmocnil se Rafela pocit, jako by se vzduch před ním tetelil. Upozornil na to Rische.

„Ano, to je bariéra. Průchod skrze ni není bolestivý, ani jinak nepříjemný. Jen vyvolává zvláštní pocit…, jako by ses prodíral medem. Na druhé straně bude nejspíš nějaké uvítání, takže na to radši buď připravený.“

Měl pravdu. Na druhé straně na ně čekala pětice obyvatel Skalního hradu, očividně připraveni k boji. Když si Risch sundal kápi pláště, poznali ho. Nebyl pryč zase tak dlouho, aby na něj zapomněli.

„Rischfielde, co tady děláš?“

„Taky tě rád vidím, Male.“

Mladík schoval dýku, kterou do té doby svíral v dlani, do pochvy a vyšel jim v ústrety. Podali si ruce, pak ho Risch se smíchem objal.

„Mysleli jsme, že se už nevrátíš.“

„Jsem tu jen krátce. Musím mluvit s Mistrem. Je to naléhavé…“

„Zavedu vás k němu.“

Procházet se opět známými chodbami, to byl pocit, který už Risch ani nedoufal znovu zažít. Přinášelo to s sebou radost ale i jistou dávku melancholie. Cestou potkával tváře svých známých. Někteří na něj nevěřícně hleděli, jiní se s ním přátelsky zdravili.

Rafel se tvářil, že se ho nic z toho netýká, ale Risch jasně cítil zvědavost a údiv, který se ho zmocňoval. Nedivil se mu. Sám si pamatoval, jak jeho mysl nedokázala vůbec vstřebat existenci takového místa. Tehdy mu to připadalo jako zázrak. A vlastně tomu tak bylo i teď. Nepochopitelná existence oázy klidu, nedotknutelného útočiště pro všechny potřebné…

Než se nadál, zavedl je Mal před Mistrovu pracovnu. V tu chvíli měl Risch pocit, jako by snad nikdy neodešel. Tmavé, léty ohlazené dřevo ho vítalo. Tady byl doma.

Mal zaklepal a po vyzvání otevřel. „Pane, máte návštěvu.“

Rische se zmocnila bázeň, jako kdysi, když něco provedl a měl si jít pro pokárání. Ale tentokrát se role obrátily. On bude něco vyčítat – to, že si Mistr nechal pár důležitých věcí pro sebe…

„Rischfielde!“ Mistr na něj šokovaně hleděl, nedokázal uvěřit svým očím.

„Mistře.“

„Co tě sem přivádí?“

„Rád vám o všem povím, Mistře, ale nejdřív bych chtěl, abyste se seznámil s někým, koho jsem přivedl s sebou.“ Pokynul rukou Rafelovi, který dost neochotně vešel za Rischem do pracovny.

To co následovalo, si Risch rozhodně nepředstavoval. Vlastně nevěděl, co si představoval – možná, jak si dva staří přátelé padnou do náruče a budou si vyprávět veselé historky. Místo toho se oba dva zachmuřili.

„Aspoň už vím, proč jsi sem přišel.“ Mistr ztěžka dosedl zpět na své místo.

„To ani neřeknete, že mě rád vidíte?“

„Řekl bych ti to velice rád, Rafele, ale tohle bohužel není situace, v níž bych to mohl říci. A nemám ve zvyku lhát…“

„Nechám vás dva o samotě. Budu v jídelně, až taky skončíte.“

Kdyby měl čekat, než spolu ti dva vyřeší vše, co potřebují, musel by v jídelně i přespat. Naštěstí mu Mal připravil jeho starý pokoj, a tak měl aspoň místo, kam se uchýlit a odpočinout si. Jenže spánek se mu vyhýbal. Ležel na posteli a koukal do stropu. Nechápal, jak je vlastně možné, že se tady ocitl. Když odcházel, v duchu se smířil s tím, že už se sem nikdy nevrátí. A najednou mu osud změní plány…

V ten okamžik se ho zmocnil pocit nepatřičnosti. Ano, byl tu doma, to je pravda, ale zároveň už sem nepatřil. Nezajímalo ho, kdo uspěl, nebo neuspěl v učňovských zkouškách. Nezáleželo mu na tom, jaké nové přírůstky má zdejší knihovna. Najednou nic z toho nebylo podstatné. Risch se musel ptát sám sebe, jestli to někdy vlastně bylo doopravdy důležité… Teď patřil ven, pryč z těchto zdí, ke svým přátelům…, k Aeně. To vědomí ho zaskočilo. Kdy k tomu došlo? Kdy se stal tím, kým je teď – se všemi svými touhami a obavami? Neměl ponětí; zkrátka se to přihodilo. Venku nebyl v bezpečí, mučili ho, byl na útěku, ale teprve tehdy se cítil naživu…

Když pozdě v noci Mistr zaklepal na dveře jeho pokoje, nevzbudilo ho to.

„Myslím, že si spolu musíme promluvit.“

„Také si to myslím.“

„Nechceš mi ale nejdřív povyprávět o svých dobrodružstvích?“

Risch si s úsměvem povzdechl. Samozřejmě svému Mistrovi všechno řekl. Zakončil svůj příběh návštěvou Rafela.

„Nikdy by mě nenapadlo, že jste byl jedním z těch, kdo věděli, jak je to ve skutečnosti s Ercem… Proč jste mi o tom neřekl?“

„Ze stejného důvodu, ze kterého ti o tom teď něco povím.“

Risch tázavě pozvedl obočí.

„Nechtěl jsem, aby ses do toho zapletl…“

„Znal jste ale důvod, proč jsem odsud odešel!“

Mistr se na něj smutně podíval.

„Nevěřil jste tomu, že to dokážu, že se mi podaří něco změnit,“ hlesl nevěřícně.

„Nejde o to, že jsem tomu nevěřil. Spíš jsem doufal, že se ti nepodaří.“

„Kdybych měl informace, které jste mi nedal, mohlo být všechno jinak!“

„Co všechno? Myslíš, že by se vám podařilo Erca přemoci už tehdy, když jste jeho syna drželi jako rukojmí?“

„Možná.“ Rische se zmocňoval vztek, pramenící z pocitu ukřivdění.

„Podej mi ruce,“ vyzval ho Mistr. Risch ho neochotně poslechl. Mistr mu obě ruce prohmatal od ramene až ke konečkům prstů. U prstů pravé ruky se zastavil. Usmál se. Pak Rishovi bez varování trhl zápěstím. V rychlém sledu se dotkl prostředníčkem tří bodů na jeho paži a pak mu ruku pustil.

Risch si ji protřepal a musel se usmát, když si uvědomil, že už má cit ve všech prstech. Několikrát zaťal ruku v pěst, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá.

Mistr mávnutím ruky zhasil dvě svíce v pokoji. „Jen do toho,“ vybídl svého učedníka.

S hlubokým nádechem se Risch zaměřil na energii, protékající jeho tělem a během chvilky se mu podařilo obě svíce zase zapálit.

„Ještě budeš muset hodně trénovat, než dosáhneš svých předchozích dovedností.“

Pak se mezi nimi rozhostilo napjaté ticho. Nakonec Mistr vytáhl ze záhybů pláště knihu.

„Chtěl bych ti něco dát, Rischfielde. Snad ti to zodpoví tvé otázky.“

Risch si od něj knihu vzal a zběžně jí prolistoval. Byla plná ručně psaných poznámek.

„To je váš deník?“

„Ano, najdeš tam celý můj výzkum ještě z dob, kdy jsem nebyl v Ercových službách.“

„Copak ho už nebudete potřebovat?“

Mistr zavrtěl hlavou. „Nebudu. Všechno, co potřebuji, mám tady,“ poklepal si na spánek. „Tobě snad přinese více užitku. Ale musím tě varovat, některá tajemství je lepší neznat. Věř mi, vím, o čem mluvím.“

Risch se chvíli odhodlával, než se zeptal. „Můžeme Erca zabít?“

„Ano, je to možné. Ten způsob je koneckonců znám – může ho zabít jeho vlastní krev.“

„To je všechno?“ Risch nedokázal zakrýt zklamání ve svém hlasu. Sázet všechno jen na jednu kartu – na Tanise – pro něj bylo nepřijatelné.

„Jsou tu i jiné způsoby. Abys plně pochopil, co ti chci říct, musel bys mít trochu jiné znalosti, proto to zjednoduším. Erco není nesmrtelný v pravém slova smyslu. Je možné oddělit jeho smrtelnou a nesmrtelnou část duše. Jeho tělo potom zemře. Ale jedna část jeho duše bude stále naživu. Konkrétně bude uvězněná ve zbrani, která duši oddělí.“

„Kde takovou zbraň seženeme?“

„Vyrobíte ji za pomoci Dračího ohně.“

„Bermunaliho dračí rukopis… Ten má Rafel!“

„Přesně tak. Proto bych byl rád, kdyby ses s ním o znalosti obsažené v mém deníku, podělil.“

„Udělám to,“ slíbil Risch. „Povězte mi ale jedno. Proč jste si to všechno nechával pro sebe? Doopravdy.“

„Doufal jsem, že se nebudou opakovat stejné chyby.“

„S vašimi znalostmi by se přece už neopakovaly…“

„Naopak. V úporné snaze se jim vyhnout by k nim došlo téměř jistě.“

„A dojde k nim i teď?“

„Ne nutně,“ usmál se Mistr tajemně. „Běž spát. Zítra tu ještě zůstanete, abyste nabrali síly. Musíme si toho navíc ještě tolik říct. Musím také poprosit Alkora, aby vám pomohl s vaší cestou. Rafel mi řekl, že máš v plánu otevřít portál až u ruin Samerského hradu.“

Risch přikývl.

„V tom případě bude Alkorova pomoc neocenitelná, nemyslíš?“

„Ano, to bude. Děkuji, Mistře.“

Jadwel už odcházel, když ho ještě Risch zadržel. „Dovolíte mi ještě jednu otázku.“

„Ano?“

„Kolik je vám doopravdy let? Vypadáte na šedesát, ale tak jste podle Rafela vypadal, už když vás poznal…“

Mistr se upřímně zasmál. „To je dost drzé i na tebe! Ale odpovím ti. Bude mi sto dva.“

Risch zapal po dechu, ale na víc se neptal. Aspoň už věděl, proč si Erco vybral ke spolupráci zrovna jeho Mistra…

Jadwel dal Rafelovi koně a dostatek zásob pro oba. Risch ještě narychlo poslal vzkaz, který snad brzy dorazí k Aeně, Iannovi a Nefe, aby o něj neměli strach. Osazenstvo Skalního hradu se s nimi přišlo rozloučit.

„Určitě se ještě uvidíme, nebojte,“ utěšoval je Risch. Druhé loučení nebylo o nic snazší.

Přistoupil k němu hromotluk s výrazem rozzuřeného medvěda. „Bylo hezké tě zase vidět. Mistr mě požádal, abych vám pomohl. Nadnesl jsem to Matce, a ta souhlasila.“

„Děkuji, moc si toho cením, Alkore.“

Druid poklekl na zem, zabořil ruce do sněhu a začal polohlasně šeptat. Risch spolu s Rafelem užasle sledoval, jak sníh před nimi taje a stromy se rozestupují.

„To bych měl ukázat Tanisovi, aby si mě pořád nepletl s druidem,“ zašeptal si Risch sám pro sebe a usmál se při tom. Rafel ho probodl zlobným pohledem, ale jinak to nekomentoval.

Když Alkor skončil, obrátil se znovu k Rishovi. „Matka byla štědrá, dala vám míli. Nebude na ní sníh a mráz a stromy vám nebudou překážet. Ale jeďte rychle, příroda potřebuje odpočívat.“

„Ještě jednou ti děkuji. Vyřiď naše pozdravy i Matce.“

Risch i Rafel se vyšvihli do sedla. Koně byli z přemíry magie ve svém okolí trochu nervózní, ale zdálo se, že si zvykají.

Po několika krocích se Risch ohlédl a všiml si, jak zemi za jejich zády zase pokrývá jinovatka a postupně se z ní vytrácí barva, jak se jí zmocňuje mráz. Zázraky…

Zamával ještě jednou všem na rozloučenou a pak popohnal koně do klusu. Válka nepočká.