Dračí moudrost

11.08.2010 12:21

Ponořme se do hlubin dávnověku, do časů, kdy Země byla pustá a holá. Do časů, kdy zde nebyl žádný život. Ale jen do té doby, než se objevili první draci. Ano draci, někdo by řekl obludné nestvůry, ale já vám dnes představím draky jako odvěké strážce naší Země a především velkých pokladů.

Povím vám příběh, ze kterého je už dnes jen legenda; příběh o zrodu a zániku nejmoudřejšího tvora, jaký kdy žil.

Před tisíci a tisíci lety na planetě Zemi nebylo téměř nic. Všude byly jen sopky chrlící lávu a horký popel, který pokrýval veškerou zem. Takové podmínky byly naprosto nevhodné pro jakýkoli život, ale přesto se zde život objevil…, a byl dosti zvláštní. Z nitra planety, rozbouřené sopečnou činností se zrodil první živý tvor – ohnivý dráček. Jeho kůže se zlatorudě leskla, blanitá křídla byla symbolem budoucí nezkrotné síly, černé oči se mu leskly jako korálky a byly plné zvědavého úžasu.

Zrodil se na úsvitu věků a kolem se vše v tu chvíli jen lesklo a třpytilo. Dráček se zvědavě rozběhl k nejbližšímu lesknoucímu se pahorku, který se tyčil na obzoru.  Pahorek byl ale dál, nežli dráček očekával, trvalo mu celý den, než k němu dorazil. Vždyť se teprve nedávno narodil.

Byl poněkud zklamán, když zjistil příčinu onoho lesku. Pahorek byl ve skutečnosti duna navátého písku a zlatého a stříbrného prachu. Dráček unaven ulehl do zlatého prachu a usnul. Spánek čerstvě narozeného draka byl však poněkud delší, než bývá obvyklé. Když se probudil, s úžasem zjistil, že vyrostl a že Země vypadá jinak, než když usínal. Prach, ve kterém usnul, se stal součástí jeho kůže, jež nyní dostala novou barvu. Měl po celém těle zlaté a stříbrné kresby. Sopky již dávno nebyly tak hrozivé jako dříve a drak se vydal prozkoumat ten nový svět.

Našel nová jezera a řeky a ke svému úžasu v nich objevil stejné tvory, jako byl on sám. Našel pláně porostlé pralesy a i tady objevil jedince svého druhu. A tak ten nejstarší drak sbíral po celém světě zkušenosti a svou budoucí moudrost. Byl již tak velký, že dokázal celou zemskou pevninu obletět ve dvou dnech. Drak po staletí sledoval vývoj života na Zemi, pozoroval, jak vodní draci kontrolují vodu, jak lesní draci pečují o rostlinstvo Země, jak vzdušní draci ovlivňují počasí. Jako poslední nalezl zemní draky, kteří měli na starosti vznikající živočišné druhy.

Jednoho dne našel něco, co ještě nikdy neviděl – lidi. Velmi ho zaujali, a tak pozorně sledoval jejich vývoj. Sledoval, jak pomalu začínají ovládat své okolí a jak se odvažují stále dál od svých sídlišť.

Netrvalo dlouho a lidé objevili prvního draka. V první chvíli všichni zděšeně uprchli, ale když zjistili, že je drak nepronásleduje jako ostatní tvorové, na které do té doby narazili, vrátili se.

Začali draka uctívat jako svého boha. Postupem času ale lidé zjistili, že draků jako byl jejich bůh, je všude velké množství. Přestali se na draky dívat jako na něco výjimečného a přestali v nich vidět bohy. A jednoho dne jeden z nich zjistil, že na území, které obývají draci, je úrodnější půda, více zvěře a dokonce množství pokladů. A tak se lidé rozhodli, že draky vyženou z jejich domovů. Draci si to samozřejmě nechtěli nechat líbit a začalo docházet k bojům. Jenže draci byli mírumilovní a lidé vynalézaví. Ohnivý drak s hrůzou sledoval, jak stále více soubojů končí smrtí draka. Lidé byli stále více rozpínaví a draků stále ubývalo. Avšak každá akce vyvolává následnou reakci. Lidé začali vybíjením draků narušovat odvěkou rovnováhu života na Zemi.

Ohnivý zlatý drak viděl smrt mnoha vzdušných draků a náhle zjistil, že počasí mění svůj po léta ustálený řád. Začaly se objevovat hrozivé bouře a tornáda tam, kde nikdy nebývaly. Ubývající počet vzdušných draků už nestačil regulovat klimatické podmínky Země.

S každým zemřelým drakem získávala příroda vládu sama nad sebou. Klima planety se stávalo stále proměnlivějším a nestálejším, čímž bylo umožněno pronikání chladného vzduchu z obou zemských pólů.

Nastupující chlad se začal na úbytku draků podílet stejnou měrou jako lidé. Nejprve vyhynuli zemní draci a zároveň s nimi i množství živočišných druhů. Vodní draci vydrželi trochu déle, ale i oni byli odsouzeni k záhubě a s nimi spousty potoků a říček, čímž se snížil podíl sladké vody a zvětšila se plocha oceánů.

A když začali vymírat poslední, ohniví, draci, kteří měli pod kontrolou žhavé jádro planety, začaly se opět k životu probouzet sopky a Země se otřásala mohutnými zemětřeseními.

Vším tím se začala zemská pevnina nezadržitelně rozpadat. Velké kusy pevniny se od sebe začaly oddělovat, až se mezi ně vniklo moře a vznikly nové kontinenty.

Nejstarší drak s hrůzou sledoval zánik svého druhu a světa, který znal. Zánik bytostí zrozených samotnou Zemí, které vždy chránily svět a zvelebovaly ho. Lidé příliš pozdě pochopili strašlivé následky svého chování a vypravili se za posledním žijícím drakem prosit o radu. První myšlenkou Zlatého draka bylo zničit tu havěť, která to všechno způsobila, ale jeho mírnost a léty získaná moudrost mu v tom zabránily. Pochopil, že čas draků skončil a nastává čas lidí. Přestože lidé způsobili zkázu jeho rodu, rozhodl se, že se jim pokusí pomoci.

Odletěl na největší část pevniny, která zbyla po rozpadu té původní, kde zůstalo nejvíce lidí. Lehl si napříč celým kontinentem, od moře k moři, aby alespoň částečně zabránil pronikání chladu do vnitrozemí. Unaven dlouhým životem usnul a posléze zemřel.

Tisícileté svaly se proměnily v kámen, krev v žilách ztuhla, zkameněla a změnila se ve zlaté žíly. Další části jeho těla se staly zásobárnami drahých a vzácných minerálů a kovů.

Stalo se z něj pohoří, jenž lidé nazvali Ural. A slzy, které vyplakal nad smrtí svých druhů, nesou jména Ob a Ural. A tak vlastně až do dnešních dnů slouží lidem, protože i dnes se zde těží mnoho důležitých nerostů.

Možná, že kdyby se před milióny let tohle všechno nestalo, mohli jsme dnes mít malého zemního dráčka jako domácího mazlíčka, nebo velkého ohnivého draka jako třídního učitele…

 

 

Dopsáno 2004